Ahoj, tenhle článek bude popisovat můj let do Finska, který byl mimochodem můj úplně první. Začnu chvílí, kdy jsem se na letišti v Praze potkala s Katkou, druhou výměnnou studentkou mířící do Finska, protože vstávání ve 4 ráno a tříhodinová cesta nejsou ta nejzajímavější témata. Plná nervozity (protože jsem ještě nikdy neletěla) nadšení a no, přiznám to, smutku, jsem strávila nejdelší dvě hodiny v mém životě, když jsem čekala na odbavení. Za dvě hodiny jsem stihla asi 4x panikařit a říkat, že do toho letadla nenastoupím a klidně pojedu autobusem a poplavím se lodí (jasně, Kláro), sníst první jídlo za poslední dva dny a několikrát zkontrolovat, jestli mám opravdu pas a všechny dokumenty (i když jsem je měla pokaždé, co kdyby náhodou, žejo). Vyfotily se poslední fotky před odletem a já, mé příruční zavazadlo a můj sob (od nejlepších kamarádek, nemohl zůstat doma) jsme byli přichystaní k letištní kontrole. Nutno říct, že můj sob schytal spoustu zvláštních pohledů. Naše letadlo mělo zpoždění, asi tak 30 minut, ale vzhledem k tomu, jak nervózní jsem byla, mi to ani nepřišlo. Katka mi naštěstí dělala společnost a rozptylovala mě. A potom už jsme nastupovaly do letadla a já s úlevou sedla na své místo (u okýnka,samozřejmě). Moje úleva trvala jen do chvíle, než jsem zjistila, že mám sluchátka, čtečku, i knížku jsem nechala v příručním zavazadle, které už bylo v úložném prostoru a jelikož mí spolusedící už byli na svých místech, neměla jsem se k věcem jak dostat. Takže jsem můj let strávila zíráním z okýnka, žmouláním plyšového soba a odposloucháváním konverzací dvou malých holčiček (mimochodem, duchaplnější rozhovory jsem dlouho neslyšela a myslím, že nikdo si turbulence neužil víc než ony. S křikem "Ještěěě, ještěěě!" pobavily celou část letadla, která jim rozuměla). Musím říct, že vzlétání je mnohem příjemnější než přistávání a navíc to 20 minutové čekání, než jsme konečně mohli vystoupit. Poté přišlo na řadu čekání na kufr. Můj byl jeden z posledních, samozřejmě. Nějakým zázrakem jsme se s Katkou dostaly k východu, kde už na nás čekali dobrovolníci finského YFU a další studenti. Dostali jsme svačinu, naložili nás do autobusu a vydali se na cestu na PAC, neboli post arrival camp. Ale o tom zase příště. :)
 |
| "lehce" nervózní Klára, její sob a rok sbalený ve dvou kufrech "a bit" nervous Klára, her elk and a year packed in two suitcases |
 |
| klasická fotka the picture every basic bitch needs to have |
 |
| výhled z okýnka, na který bych vydržela koukat i dýl ,než dvě hodiny the view from the window was incredible |
 |
| na letiště nás přišel vyprovodit Pavel z YFUCZ Pavel from YFUCZ came to say the last goodbye |
 |
| připraveni na cestu ready to go |
Žádné komentáře:
Okomentovat